Během dvou dnů zavládla na různých místech světa obrovská radost. Ne nějaká obyčejná, dětská… Kdepak! Ovšem i tahle byla čistá jako křišťál a nefalšovaná, jak placírka s hadrákem na venkovském hřišti. Radost, jíž jsou schopni jen vskutku nevinní dospělí.

Jásali příznivci Evropské unie, když v opakovaném referendu zatvrzelí, až po roce zmoudřelí Irové přece jenom pochopili, co je pro ně dobré. Štěstím bez sebe byli též příznivci Olympijských her. Hlavně ti, kteří moc dobře vědí, že to už dávno není záležitost ryze sportovní. Prestiž a obrovský byznys. Tentokráte míč hojnosti spadl do klína hravým Brazilčanům.

V Chicagu a jiných kandidátských městech ostrouhali mrkvičku. Smutek zavládl v srdcích všech, kteří se chystali, a to bezpochyby zcela nezištně, podílet na světové sportovní show. Zajisté bude mnohem velkolepější než ta předešlá, navíc přinese nějaký ten peníz. Do kapsičky městské, snad i státní, ale možná také do nějaké úplně jiné.

Své o tom zajisté vědí i pořadatelé vyvzdorovaného mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci. Dvě miliardy ze státního rozpočtu padly na akci, jejíž absence by si zajisté nepovšimlo možná devadesát devět procent obyvatel země české, moravské a slezské. K dovršení všeho zůstaly po ní siroty v podobě osmdesáti miliónů dluhů.

Není nejmenší důvod zastávat se neplatičů. Jak nájemného, tak jiných spotřebovaných požitků. V nejednom městě si na ně již posvítili a prostřednictvím exekutorů se tamní radnice domáhá svých práv. Kdo a od koho vymůže oněch osm desítek miliónů? Nebo to zaplatíme zase my všichni, až se na všechno zapomene?

Ona zimní atrakce měla svou ředitelku, jež nesporně umí výborně lyžovat. A určitě má ráda zimu a k ní patřící sporty. Ovšem ani jedna z těchto náklonností není sama o sobě vstupenkou do manažerského světa. Přesto tam vstoupila. A přestože celá akce pod jejím vedením byla dost neúspěšná, nic nebrání tomu, aby pracovala na jistém ministerstvu, kde zastává místo, údajně nedávno předtím z důvodu úspor či nadbytečnosti zrušené.

Namísto radosti, jež zcela nepochybně panovala jak v Bruselu, tak v Riu až do rána, kdy se však po bouřlivé noci jako každý den opět rozednilo, přetrvává hluboká tma jak před námi, tak za námi. Rozsvítí na tom našem „plese“ někdy někdo? A co až zjistíme, že po tombole není ani vidu, ani slechu? Jsme jako oni… Nejsme jako oni… Jsme jako oni… Nejsme jako oni… Má mě rád… Nemá mě rád…

Karla Krátká 7. prosince 2009